Ubytování. Co je to v psychologii vnímání, vývoje, definice, příklad u dětí

Psychologický výzkum ubytovací mechanismus převzaty z fyziologie, optiky a biologie a mají kořeny v astronomii. To bylo studováno ještě předtím, než byl zaveden odpovídající termín. Mechanismus, který je základem zaostřování lidského oka na blízké a vzdálené objekty, byl vědecky zajímavý.

Historie a myšlenkové směry

Prvním vědcem, který se pokusil tento proces vysvětlit, byl Johannes Kepler, narozený v roce 1571. a studoval nejen oftalmologii, ale také astronomii, matematiku a mechaniku. Mezi jeho úspěchy patří objev úlohy čočky ve fyziologii zraku. Jeho teorie ubytování byla popsána v jedné z jeho prací o optice v roce 1611. Kepler přišel s tím, že „místo pohledu“ je na sítnici.

Dalším vědcem, který studoval ubytování, byl Christopher Scheiner, německý fyzik, astronom, mechanik a matematik. Jak víte, studium astronomie předpokládá porozumění některým optickým mechanismům. V roce 1619 napsal Scheiner esej „Oculus, hoc est fundamentum opticum“, ve kterém nastínil své chápání oka jako orgánu.

Studoval refrakční sílu očních tekutin. Christopher zjistil, že refrakční síla čočky a komorová voda v orgánu oka jsou prakticky stejné jako síly fyzických předmětů - respektive skla a vody. Sklivcová vlhkost zaujímá mezilehlou polohu, pokud jde o její schopnost lomu. Scheiner potvrdil metodou pozorování Keplerem stanovený předpoklad o „místě pohledu“, nejprve v býčím oku, a v roce 1623. a na člověku.

Prvním významným vědcem v oblasti fyziologie, filozofie a psychologie, který studoval ubytování, byl René Descartes. V psychologii je Descartes studován jako jeden z „pilířů“ moderní teorie, ke kterému první pohledy na procesy rozporu, dynamika osobnosti, vědomí a duše (pak všechny tyto termíny jsou prakticky identifikován). V jednom ze svých pojednání, napsaném v roce 1677, Rene Descartes popsal mechanismus pro změnu tvaru čočky v závislosti na umístění předmětu.

Termín „ubytování“ byl poprvé použit v oftalmologii, zavedený německým chirurgem a oftalmologem z Elbingu - Karlem Heinrichem Burovem v roce 1841. Samotný mechanismus adaptace čočky na zkoumání blízkých, tehdy vzdálených předmětů byl vědě již znám a říkalo se mu „adaptace“.

Další německý psycholog Hermann van Gemholtz již zkoumal a vysvětlil teorii akomodace. Jeho příspěvek k teorii není o nic méně významný - byl to Gemholtz, o 11 let později, v roce 1855. zjistil, že se při akomodaci mění tloušťka čočky a tím i stupeň lomu světla.

Základní teorie akomodace vnímání
Vědec	Rok	Hypotézy, předpoklady, úspěchy
Johannes Kepler	1611	Studium čočky a její role při zaostřování vidění
Christopher Scheiner	1619	Refrakční schopnost čočky a komorová voda v orgánu oka jsou prakticky stejné jako u skla a vody.
Rene Descartes	1677	První podrobný popis ubytovacího procesu.
Carl Jung	1801	Dokázal, že mechanismus akomodace je způsoben deformací čočky.
Ronald Shahar	1992	Předložil a potvrdil teorii, podle které se deformace čočky zvyšuje s věkem.

Definice

Akomodace je specifický mechanismus zrakového vnímání, který spočívá ve změně tvaru čočky a umožnění příchozímu obrazu zaostřit na sítnici. Schiffman definuje funkci akomodace při jemném dolaďování čočky, díky čemuž zaostřuje paprsky světla odražené od předmětů, které jsou v různých vzdálenostech od orgánu.

Akomodace je ve vývojové psychologii jednou ze součástí obecného procesu adaptace dítěte a je neoddělitelná od jiného psychologického, respektive mechanismu socializace - asimilace. Studoval ji Jean Piaget.

V díle „oční choroby“ Helmholtz v roce 1855 popsal proces akomodace jako jediný, ale dělitelný na dva aspekty, proces zvažování pouze blízkých nebo pouze vzdálených objektů. Toto „nebo“ obsahuje dualitu akomodačního mechanismu.

Jak zdůrazňuje Schiffman, akomodace je reflexní proces, který si člověk neuvědomuje, ale může jej cítit. Deformace čočky je pociťována jako specifické napětí očních svalů.

Charakteristika a vlastnosti

Ubytování je zajištěno kontrakcí a relaxací konkrétního očního svalu. Díky těmto kontrakcím se tvar čočky buď horizontálně protáhne, nebo se naopak více podobá „sférickému“.

Vědci určují objem a délku podle vlastností ubytování:

• Objem - hodnota měřená v dioptriích a označující změnu optického výkonu čočky její deformací. Optická síla je schopnost lámat přicházející světelné paprsky, které jsou zase odpuzovány objekty. Světlo v tomto případě poskytuje příležitost určit polohu objektu v prostoru.
• Délka - hodnota měřená v metrech, centimetrech nebo dokonce milimetrech a označující tu část prostoru, která je přístupná ubytovacímu mechanismu. Jde o takzvané „mezní hodnoty“, po jejichž překročení již není možné objekty dobře vidět.

Navíc díky mnoha zahraničním studiím se staly známé určité vzorce formování a vývoje akomodačního mechanismu. Například Haynes, Haight a Held v roce 1965. zjistil, že akomodační systém je položen v dětství. Novorozenec, kterému je méně než měsíc, vidí pouze předměty umístěné blíže nebo ve vzdálenosti 19 cm od něj. Čím dále je subjekt od kojence, tím je rozmazanější.

Banky v roce 1980 doplnil teorii o skutečnost, že vývoj ubytovacího systému během 2-3 měsíců života je nejaktivnější, a dosahuje vyvrcholení srovnatelného s úrovní vývoje systému dospělých, přibližně ve věku 9–10 let týdny. Během druhého měsíce života tedy systém aktivně začíná reagovat na změny polohy objektů v prostoru.

Je známo, že ubytování může plnit své funkce pouze v určitých vzdálenostech. Z této vlastnosti vyplývají dvě charakteristiky: nejbližší bod jasného vidění a „mezní hodnota“.

Nejbližší bod jasného vidění - termín označující nejbližší vzdálenost, na kterou je stále poskytován příležitost zvážit předmět s nejvíce uvolněným ciliárním svalem - tedy s maximem ubytování. Maximální akomodace je dosaženo buď maximální kompresí svalu, který reguluje polohu čočky, nebo její maximální relaxací.

Objekty, které jsou blíže než bod nejbližšího jasného vidění, budou rozmazané lidským vnímáním. Je důležité vzít v úvahu, že dlouhodobé prohlížení předmětů na blízko také zatěžuje oční sval a samotný orgán, a to vede k deformaci čočky a zhoršení zrakové ostrosti.

Funkce a role

Hlavní funkcí akomodačního mechanismu je regulovat tvar čočky a tím měnit příchozí obraz z více fuzzy na ostřejší.

Akomodace je jedním z nejdůležitějších mechanismů vizuálního vnímání v psychologii vnímání. Umožňuje nejen zvažovat jednotlivé vzdálené nebo blízké objekty, ale také rozlišovat mezi „figurou“ a „pozadím“ - tedy izolovat části celého objektu.

Ubytování tedy umožňuje člověku navigovat v prostoru kolem sebe. Díky tomuto mechanismu má člověk představu o přibližujících se předmětech, o poloze objektu v prostoru a o poloze v prostoru samotného vnímatele.

Izolace předmětů z prostředí, koncentrace pozornosti se provádí také za účasti ubytování.

Ubytování tedy plní následující funkce:

• Zajištění výběru objektů z prostředí.
• Koncentrace pozornosti na určité předměty a předměty.
• Stanovení textury okolních objektů.
• Stanovení základních částí struktury objektů.
• Určení polohy objektů ve vztahu k prostoru.
• Izolace pohybujících se předmětů, fixace potenciální hrozby: rychlé pohyby, rychle se přibližující objekty.

Role akomodačního mechanismu při zajišťování holistického procesu vnímání a orientace v prostoru. Narušená akomodace zase přináší nejen fyziologické nepříjemnosti, fyzickou ztuhlost, ale také psychické důsledky.

Osoba, která není schopna izolovat předměty zájmu od okolí, se tedy cítí omezená a nepohodlná. Toto je emocionální pozadí nejistého člověka. Pokud jsou zaostřovací patologie detekovány ve velmi raném věku, kojeneckém nebo vrozeném stavu, může to být příčinou mentální retardace.

Jak víte, vize poskytuje drtivou většinu informací z vnějšího světa. Osoba, která se nedokáže soustředit na základní prvky prostředí, se špatně přizpůsobuje měnícím se podmínkám.

Formy projevů

Akomodace je charakteristická pro všechny savce a spočívá ve změně, deformaci čočky v oční bulvě.

Například, aby bylo možné zaostřit na vzdálený předmět, musí se čočka vysunout, téměř zploštit. Ale aby se varhany zaměřily na relativně blízký předmět, musí se naopak zmenšit a stát se „vypouklými“.

Deformace čočky je regulována kontrakcemi a relaxací ciliárního svalu, který se spojuje s vazy čočky a drží ji v požadované poloze.

Práce ciliárního svalu se tedy skládá ze dvou synergických procesů:

• Zmenšuje se, když se předmět přibližuje k oku;
• Uvolňuje se, když se předmět vzdaluje od oka.

Synergie ciliárního svalu se projevuje v antagonistických procesech: relaxace je opakem kontrakce a naopak. Jednota těchto vzájemně souvisejících procesů vám umožňuje upravit tvar čočky.

Například akomodace se projevuje, když člověk střídavě zkoumá něco vzdáleného od něj, pak blízko sebe. Abyste dosáhli „minimálního“ a „maximálního“ napětí ciliárního svalu, musíte počkat, až se zrak plně soustředí na subjekt.

Akomodaci provádějí ciliární svaly, které jsou zase ovlivněny okulomotorickými nebo okulomotorickými svaly. Ciliární sval drží čočku vazy a když se stáhne, natáhne ji, čímž získá prodlouženější tvar.

Psychologické teorie a školy

Experimentální psychologie byla založena v roce 1879. Wilhelm Wundt. Současně převládal takový přístup k chápání lidských pocitů, vnímání a psychologie obecně jako strukturalismus.

Akomodace je komplexní složený proces v psychologii strukturalismu, který je také součástí vizuálního vnímání. Strukturalismus byl postaven na studiu základních „částic“, které tvoří holistické procesy. Stoupenci tohoto přístupu tvrdí, že jakýkoli integrál se skládá z částic, atomů. Strukturalisté reprezentovaní studenty Wilhelma Wundta a Bradforda Titchenera identifikovali strukturu vnímání a v důsledku toho jeho mechanismy.

Gestaltská psychologie vznikla jako reakce na přístup Wundta a jeho následovníků a umístila se vnímání jako vzájemný vliv jak na sebe, tak na osobu, vnímané předměty a dráždivé látky

Mezi principy vnímání, které Gestalt psychologie zavedla, patří následující:

• Vyberte tvar a pozadí.
• Diferenciace.
• Uzávěry.
• Dobré kondici.
• Izomorfismus.

Konstruktivistický přístup je založen na skutečnosti, že jedinec je zodpovědnější za utváření okolní reality než skutečné fyzické vlastnosti předmětů. Hlavní roli v procesu vnímání má pozorovatel - tedy pozorovatel, subjekt.

Z toho přívrženci konstruktivistického přístupu zjistili, že vnímání přesahuje formuli „podnět-reakce“ nebo „podnět-vnímání pomocí smyslových orgánů“. Experimentální potvrzení teorie bylo provedeno studiemi Irwina Rocka, Juliana Hochberga, Richarda Gregoryho v letech 1988-1990.

Ekologický přístup k chápání vnímání navrhl James Gibson v polovině 20. století. Tato teorie, na rozdíl od konstruktivistického přístupu, činí z vnímající osoby předmět vnímání. Ukazuje se, že při zkoumání okolní reality vnímatel pouze asimiluje informace, aniž by je zpracoval.

Gibson však vyčlenil speciální místo pro ubytovací mechanismus. Z ekologického hlediska, jak se vzdálenost mezi pozorovatelem a jakoukoli texturou zvětšuje, zdá se, že jeho jednotlivé prvky jsou redukované a tvoří pevnou, plochou, hladkou postavu resp povrch.

Ubytování je v psychologii informačního přístupu zpracování informací daných prostředím v konkrétní formě, podobné programu. Založil ji mimo jiné David Marra, který ve své monografii Vize vyložil základní definice. Prostředí zde funguje jako zdroj informací, určité hodnoty charakteristik: tvary, obrysy, čáry atd. Zpracování přijatých informací se stává funkcí vědomí, ale s přihlédnutím pouze k osvětlení, jako je počítačový program nebo editor fotografií.

Neurofyziologický přístup určuje vnímání především prací nervových spojení a impulsů, interakcí center periferních nervů s mozkem. Francis Crick v roce 1994 popsal vnímání z neurofyziologické perspektivy ve Striking Hypothesis.

Kognitivní neurověda je přístup, který studuje myšlení a vnímání jako procesy zajišťované mozkem na nervové - tj. Na buněčné - úrovni. Každý z procesů, například myšlení, vnímání, pozornost nebo paměť (vyšší mentální funkce) má na svědomí práce různých částí mozku.

Přístupové jméno	Zástupci	Rok	Hlavní pozice
Strukturalismus	Wilhelm Wundt, Edward Titchener	1879	Vnímání se skládá z oddělených procesů a mechanismů. Akomodace je mechanismus skládající se z oddělených propojených procesů.
Gestaltová psychologie	Max Wertheimer, Wolfgang Köhler, Kurt Koffka	1912	Hlavní v akomodačním mechanismu je vzájemný vliv svalové kontrakce, lomu světla a vnímání obrazu. Pokud změníme průběh jedné složky akomodačního mechanismu, pak se změní i konečný výsledek vnímání. Akomodace funguje jako dílčí proces vnímání a implementuje princip „figury a pozadí“.
Konstruktivista	Irwin Rock, Julian Hochberg, Richard Gregory	1988	Subjekt konstruuje okolní realitu více, než realita ovlivňuje subjekt. Ubytování je libovolné.
Ekologický	James Gibson	1947	Jedinec vnímá okolní realitu takovou, jaká je. V procesu vnímání je člověk pasivním článkem. Mechanismus akomodace není libovolný, je regulován osvětlením.
Informační	David Marra	1982	Realitu představuje soubor určitých informací. Mozek jej zpracovává pomocí určitých výpočetních operací. Akomodace je geneticky inherentní nedobrovolný mechanismus.
Neurofyziologické	Francis Creek	1994	Vnímání je podmíněno prací neuronů a fyziologií. Akomodace je nedobrovolný mechanismus prováděný pomocí ciliárního svalu a reflexů.
Kognitivní neurověda	Bernard Baars, Gage Nicole	1970-1990	Vnímání je jednou z kognitivních funkcí mozku, která je dána prací konkrétních neuronálních center v mozkové kůře. Akomodace je libovolná a funguje jako dílčí proces oddělení objektu od prostředí, orientace v prostoru.

Techniky řízení vnímání

Vnímání může být zkresleno ovlivňováním faktorů, které tvoří obecný obraz vnímané reality, nebo prací na postojích jednotlivce. Vnímání je podmíněno nejen fyzickými vlastnostmi vnímaných předmětů, ale také psychikou subjektu vnímání. Například jeden a tentýž předmět mohou být vnímány dvěma jednotlivci různými způsoby.

Vnímavý postoj je „očekávaným výsledkem vnímání“. To znamená, že pokud člověk obdržel vědomí, že obrázek ukazuje siluetu určité ženy, pak s velkým pravděpodobnost, jedinec doplní chybějící detaily ve vědomí a obdaří obrázek představený experimentátorem ženou funkce.

Iluze, že Niño mizí

Optická iluze založená na mechanismu retinální laterální inhibice. Obrázek ukazuje 12 bodů, které nelze vidět současně. Pouze pohybem pohledu přes obrázek, po mřížce Ludimara Hermanna, může vnímající člověk vidět buď 2 nebo 3 body, které se pohybují pohledem jednotlivce.

Mechanismus laterální inhibice má zajistit kontrast, zvýraznit postavu z pozadí tím, že jí poskytne jasnost a ostrost.

Iluze od Williama Eli Hilla

Obrázek, jehož vnímání podle výsledků výzkumu závisí na věku respondenta. Psychologové zjistili, že lidé mladší 30 let viděli na obrázku dívku. Starší žena na obrázku byla vnímána ostatními.

S největší pravděpodobností za to mohou percepční postoje a práce nevědomí - starší lidé věnují větší pozornost znakům stáří.

Neckerova kostka

Neckerova kostka je iluze, která je trojrozměrná krychle. Navzdory jednoduchosti optické iluze je téměř nemožné určit, která strana krychle je blízko a která daleko. Pouze pomocí vědomé koncentrace pozornosti na jednu ze stran obrázku je možné určit jeho polohu v trojrozměrném prostoru.

Psychologie vnímání rozlišuje akomodaci jako jeden z mechanismů vizuálního vnímání. Díky tomuto mechanismu akomodace je možné uvažovat o blízkých a vzdálených předmětech a soustředit pozornost na určité body.

Autor: Svitkevich Julia

Video z ubytování

Definice ubytování: